Barbora Petermannová

Všeobecné informace (duben 2014)

Střední škola: Střední zdravotnická škola Plzeň (2009-2013)

Univerzita nebo Vyšší odborná škola: Vyšší odborná škola zdravotnická Plzeň (2013-2016)

Kurzy a workshopy:

5.3.2012 – 18.3.2012 Odborná praxe v nemocnici (Regensburg, Německo)

Zájmová činnost:

Sbor dobrovolných hasičů Nýřany (2005-současnost): funkce instruktor mladých jasičů, příprava na hru Plamen Zdravotník v jednotce civilní obrany a ochrany obyvatelstva: zajištění první pomoci při živelných pohromách a evakuace obyvatelstva

Pracovní zkušenosti: Pečovatelka (1.3.2013-současnost)

Úvaha (duben 2014))

Povodeň je katastrofou pro každého, koho postihne. Zároveň také dává příležitost ukázat naše lepší stránky: solidaritu, schopnost vcítit se a obětovat svůj čas, energii. O co více mě těší, když vidím, jak občané spolupracují a pomáhají jeden druhému. Síla společenství se ukazuje právě v takových chvílích, jako jsou živelné katastrofy. Kdy jindy je nutné zapomenout na osobní rozpory a společně myslet na postižené? Kdy jindy by měly jinak přirozené zájmy jednotlivce a skupin ustoupit kolektivní snaze pomáhat? Naštěstí drtivá většina obyčejných lidí a zástupců veřejné sféry uvažuje právě takto. Proto funguje jak solidarita jednotlivců, tak ve většině případů i vládní systémy záchrany a obnovy.

Nyní to bude skoro 10 let, co jsem aktivní členkou Sboru dobrovolných hasičů v Nýřanech. Jsem instruktor kroužku mladých hasičů a patřím do jednotky civilní obrany a ochrany obyvatelstva, kde vykonávám činnost zdravotníka. Hasiči jsou pro mě druhá rodina, které si vážím a jsem ráda dobrovolnou hasičkou. Ráda pomáhám druhým. V květnu a červenu loňského roku nás i naše okolí zasáhly rozsáhlé povodně. Když mi přišla výjezdová zpráva, neváhala jsem a vyběhla z domova na hasičskou stanici. Vyjeli jsme s hasičským vozem na zasažené místo. Všude jsem viděla smutné lidi, jak zachraňují alespoň nejdůležitější věci. Víte, co dělali obyvatelé, kteří nebyli zasaženi? Seděli doma v teple! To se mi nejvíc nelíbilo. Lidé by se měli nad sebou zamyslet, pomáhat si je třeba. Odčerpali jsme několik sklepů, ale voda byla velká. V některých domech zatopila i ložnice a dětské pokoje. Snažila jsem se jak jen jsem mohla vynášet věci a ošetřovat zraněné. Bylo to velice náročné! Myslíte, že to byl konec? Bohužel ne, to byl pouze slabý začátek. Celou noc jsme vyjížděli k další případům popadaných stromů, zatopených obydlí, autonehod apod. Druhý den to bylo skoro to samé. Všechny jednotky okresu Nýřansko byly zaměstnány rozsáhlými povodněmi. Voda se dále šířila a aby nevznikla ještě větší škoda na majetku, začali jsme pytlovat písek. I když jsem holka, vzala jsem lopatu a pomáhala ostatním, když už pomáhat - tak pořádně! Všichni jsme byli vyčerpáni a v tu chvíli nám zavolal velitel, že se blíží další velká vlna. Opět celou noc jsme uzavírali silnici, čerpali vodu, řezali popadané stromy a srovnávali pytle před domy. Třetí den jako by toho bylo málo začalo opět vydatně pršet. Pytlů bylo málo, tak jsme je museli opět přidělat. Za tři dny jsme napytlovali asi 900 pytlů. V polovině čtvrtého dne konečně voda klesla. Byla jsem na sebe hrdá, kolik rodin i zvířat se nám podařilo zachránit. Byla jsem pyšná na nás všechny, jak jsme dokázali spolupracovat, držet spolu, i když každý byl z jiného sboru, jiné hodnosti, ať už dobrovolní hasiči či jednotka profesionálních hasičů.

Byly to náročné dny, ale my jsme odolali! Naše víra nás táhla kupředu a dávala nám pocit, že to zvládneme. Lidé, kteří nám děkovali a měli ve tváři úsměv, to byla naše odměna. Děti kolem nás běhaly radostí, a když jsem se jich zeptala, čím chtějí být, tak mi odpověděli - hasičem. Věřím v něco? Ano věřím, že nás bude mnohem víc dobrovolníků, zdravotníků, hasičů a další složky IZS. Vím je to náročné, ale stojí to za to.

Plany do budoucna? Chodila jsem na střední školu zdravotnickou obor zdravotnický asistent. Proto i u hasičů jsem zdravotník. Nyní jsem studentkou Vyšší odborné školy zdravotnické obor sociální práce a sociální pedagogika. Práce v nemocnici mi naplňovala, chodila jsem tam strašně ráda ale, když se moji rodiče rozváděli, nedopadlo to moc dobře. Starší bratr na všechny nadával, mladší sestra na to byla ještě malá. Ode mě se očekávalo, že budu rozumná a pochopím to. Já to chápala jenže rodiče se hádali přes mě a to bylo špatně. Do teď si ani jeden neuvědomuje jak mi skoro 4 roky ubližovali. A to jsou moje přání do budoucna chtěla bych pracovat na odboru sociálních věcí a právní ochrana dětí, kde sociální pracovnice zastupují děti např. při rozvodu rodičů. Nechci aby i oni museli zažít, co já, nic příjemného to nebylo. Samozřejmě chci dále být u sboru dobrovolných hasičů ti jsou pro mě jako druhá rodina.