Kristýna Otásková

Jsou to již 2 roky od doby, kdy jsem dostala čestné stipendium generála George S. Pattona. Od té doby jsem měla možnost vyzkoušet si své teoretické znalosti ze studia v praxi a to např.  v DS Jitřenka, v Kačabě a v Dětském centru Plzeň, kde jsem si i vybrala téma na závěrečnou absolventskou práci, kterou nyní zpracovávám. V červnu mě čekají závěrečné zkoušky a obhajoba mé absolventské práce. Jako téma jsem si vybrala Sanaci rodiny, kde se zaměřím hlavně na problematiku drogově závislých matek/rodičů.

Po absolvování bych ráda našla uplatnění na trhu práce a zároveň bych si ráda dodělala bakalářské studium. Ráda bych našla práci ve svém oboru a to obzvláště v blízkosti dětí.

Samotné získání stipendia a průběh předání byl velkým zážitkem a věřím, že na to nikdy nezapomenu. Po získání informací o možnosti stipendia jsem se do toho pustila s tím, že za zkoušku nic nedám. Spoustou lidí kolem mě jsem byla odrazována, že nemá smysl se snažit, ale přesto jsem to zkusila a vyplatilo se mi to. Samotné jednání s radou SOH bylo velice příjemné, a naše první setkání na plzeňské radnici bylo velice hezké, protože již tam jsem se dozvěděla, že jsem stipendium získala. Byl to velice emotivní zážitek. Pak už to bylo vše ráz na ráz. Rozhovor pro Radniční noviny, pozvánka na setkání den před předání stipendia, kde jsem se seznámila se všemi, kteří se starají o stipendiu jak zde v České republice, tak se zakladateli SOH.

Získání stipendia mě ujistilo v tom, že vždy stojí za to, zkusit vše co je v našich silách a jít si za svým snem. Bylo příjemné setkat se s Američany díky jejich otevřenosti jednání, vlídnosti a humoru.

--Kristýna Otásková

Všeobecné informace (prosinec 2011)

Střední škola: Střední odborná škola profesora Švejcara v Plzni (2007-2011)

Univerzita nebo Vyšší odborná škola: Vyšší odborná škola zdravotnická, managementu a veřejnosprávních studií (2011-2014)

Zájmová činnost: V pionýrské skupině Šlapota mám funkci vedoucího oddílu, který má na starosti jak celoroční práci s dětmi, tak během 14-ti denního tábora vlastní oddíl cca 10-ti dětí. V této skupině jsem od roku 2003.

Ve volnočasovém klubu Avalon, který také spadá pod Pionýra, učím kejklit a sama se učím historickému šermu. Zde jsem od roku 2008.

Úvaha (prosinec 2011)

Začátkem této eseje bych si dovolila o sobě říci, že mě vystihuje každá ze zmíněných hodnot v zadání této práce. Pro příklad bych zde uvedla skutečnost, že už několik let jezdím na dětské tábory, kde zastávám roli oddílové vedoucí a nemám za to žádné peněžní či materiální ohodnocení. Přesto mně po 14 dnech strávených s dětmi hřeje pocit, že jsem udělala něco, co v budoucích letech poznám nejen já, když je potkám v dospělosti, ale i jejich rodiny a okolní svět a uvidím, že 

z nich vyrostli lidé, kteří mají životní cíle a hodnoty a stejně tak nezištně jako já tehdy, dokáží lidem pomáhat, a snaží se udělat svět lepším, nejen svými skutky, ale i daným druhem zaměstnání které budou vykonávat. Většina dětí si totiž dnes neumí představit život bez počítače, telefonu a vůbec celého elektronického světa, plného lží, násilí a vůbec věcí, které mají nezdravý vliv na vývoj člověka, ať je to růst fyzický, nebo psychický.

U nás na táboře nemají nic ze zmíněného světa elektroniky a o to těžší úkol to pro nás vedoucí je. Ale již po pár dnech děti zjišťují, že je i lepší život a velkým darem pro mě je, když při odjezdu pláčou, protože nechtějí jet domů a jak moc jim bude tento svět, který jim byl po 14 dní tak blízký, chybět. Sice to stojí hodně sil, času a sebeobětování, ale stojí to za to, protože vím, že těm dětem, to dá do života více rozhodnosti, soběstačnosti a smyslu rozeznávat zlé od dobrého.

Neberu to přímo jako službu společnosti, ale cítím to jako nutkavý pocit změnit alespoň pár lidem život k lepšímu. Sama jsem si kvůli mojí poruše sluchu prožila nelehké dětství, kdy jsem ostatními dětmi byla odstrkována a pedagogická psycholožka mě dokonce kvůli této poruše chtěla nechat chodit do zvláštní školy. Nemyslím tím, že by byla zvláštní škola něčím špatná, ale vím, že chodit tam, tak bych nebyla na VOŠ jako jsem nyní a asi bych si jako cíl poté nezvolila pomoc druhým lidem. Vím, že právě tato zkušenost z dětství je mým hnacím motorem, protože nikdy nezapomenu, jak nešťastná jsem kvůli tomu byla, ale nyní jsem důkazem, že se vyplatí za to bojovat. Jen se musí zatnout zuby a jít za svým cílem.

Jak jsem již na začátku psala. Hodnoty obsažené v zadání jsou velice důležité pro vedoucího oddílu, když má na starost skoro 30 dětí, z důvodu trpělivosti a hlavně schopnosti se jim věnovat nejen jako celku, ale v případě nutnosti i individuálně. Je pár táborů, kam si jezdí lidé vydělávat, ale já to dělám pro dobrý pocit, že jsem mohla strávit 14 dní s tolika různými dětmi, které dokážou prožívat bezprostřední radost i z jejich malého pokroku, který však během jejich života může znamenat důležité rozhodnutí,a že jsem jim možná určitým způsobem zasáhla do života. Nebýt střední školy, kterou jsem úspěšně vystudovala a sáhodlouhých školení na instruktora a oddílového vedoucího, tak bych si nevěděla rady jak pomoci jedné ženě, která nedávno na jedné zábavě kde jsem byla, omdlela. Díky této zkušenosti si zase o dost více vážím toho, že vím co v takovém případě dělat.

Co se týče plánů do budoucna, tak nás škola připravuje na budoucí povolání v podobě praxe průběžné, kdy jsme po dobu pěti týdnů v jedné organizaci, kterou si sami nemůžeme zvolit, ale vybírá ji za nás naše škola. Jsou to organizace spolupracující s naší školou, jako např. Základní a Mateřská škola Město Touškov, Středisko rané péče Plzeň, Občanské sdružení Naděje, Denní stacionář „Jitřenka“ a další, kam budeme chodit jednou týdně. A podle toho si můžeme na konci každého letního semestru zvolit souvislou praxi, kterou si každý vybírá sám na základě zkušeností získaných během povinné praxe. Během studia se budu ve svém volném čase i nadále věnovat práci v pionýrské skupině Šlápota. A tím navazuji na přání   i v profesním životě se věnovat práci s dětmi, ať již zdravými v mateřských školách, kojeneckých ústavech nebo handicapovanými ve střediscích ranné péče. Mé přání do budoucna není zaměřeno pouze na děti, ale i na dospělé, kterým končí trest odnětí svobody a v návratu do běžného života jim pomáhají vězeňští kurátoři.  O tuto práci jsem začala mít zájem po praxi ve čtvrtém ročníku na střední škole, kdy jsem byla na Odboru sociálního zabezpečení v Plzni. Věřím, že mé přání během studia vyzraje díky školním praxím a běžnému chodu života.